Dotkni se Javorníku / Marie Krajplová, Jaroslav Hrdlička

28. 7. - 27. 10 2023

Projekt Dotkni se Javorníku zve k probádání historie centra Rychlebských hor pomocí interaktivní technologie. Expozice kombinuje práci s archivním materiálem, umělou inteligencí, dotykovou projekcí, animací a videomappingem. Navzdory svému uměleckému charakteru má instalace popularizační charakter, zabývá se mapováním příběhu Sudet - konkrétně Javornicka na pomezí 19. a 20. století. Klade si za cíl vtáhnout návštěvníky prostřednictvím elektronických médií do děje v regionu mezi lety 1890-1968.

Prostřednictvím doposud nepublikovaných historických materiálů, získaných od pamětníků zprostředkovává výstava historické reálie a zajímavosti - například požár městského hotelu Kupka, či výbuch továrny na pera Haro (dnes značka Centropen). Výstavě dominuje dotyková projekce, kde se díky rozpohybovaným obrazům v podobě animovaných historických pohledů a fotografií návštěvník dozví, jak se město proměňovalo v průběhu let. Videoprojekce v zatemněném prostoru prvního patra galerie uvádí v život archivní fotografie symbolů Rychlebských hor - vysídlené osady Hraničky, dnešního srdce Rychlebských hor Tančírny, či Kongregaci Školských sester de Notre Dame, která dnes sídlí v Hradci Králové. Zásadním prvkem celého projektu je propojení faktografické práce s archivním materiálem a uměleckým charakterem instalace. Navzdory tomu, že projekt mapuje události konkrétního místa, disponuje zároveň obecně výpovědní a prožitkově-naučnou hodnotou a pracuje s tématem rehabilitace a aktualizace vztahu k našim předkům a místu, kde nyní žijeme.

Autorská dvojice Marie Krajplová a Jaroslav Hrdlička společně založili Mezinárodní audiovizuální a multimediální festival Blacksphere a Literární festival Kolébka, které nyní probíhají v Javorníku. Jako audiovizuální společnost Binary code s.r.o. se specializují na audiovizuální projekty, které za využití nových médií popularizují kulturně historická témata. Jsou aktivní ve vzdělávacích neziskových projektech. www.blacksphere.one www.kolebka.one www.binarycode.one

Kurátorka výstavy: Kristýna Krutilová

_________________________________________________________________________________

Adéla Součková: S ledovci začaly tát i jejich city

17. 5. - 15. 7. 2023

"Země vře a s ledovci začaly tát i jejich city. Kameny praskly a vykvetly. Do světa se vrací vědmy, jejichž proroctví nejsou určena k tomu, abychom se jimi řídili. Jemně svádivý úsměv květiny přiměje odvrátit pohled od erotizace moci. Dívat se jinam, jinak, a v tvůrcích systémů a vzorců spatřit umanuté zajatce vlastních kleteb a tužeb. Země vře a s ní se rozpouští i tisíce let tenze. Začátek možnosti nových tělesností, které jsou zpočátku tekuté jako láva."

Adéla Součková na výstavě vytvořené na míru pro Galerii současného umění Jeseník představuje svou nejnovější tvorbu. Ručně barvené textilie, kresby, akvarely, video a pletené objekty spojuje v až divadelně laděné instalaci, která nás vede krajinou autorčiných imaginací, vzpomínek a myšlenek. Procházíme v ní okolo zavěšených textilií a obrazů a díváme se, jak okvětní lístky orchidejí lemují mužské tváře s jemnými až křehkými výrazy. Setkáváme se s mužskou postavou v životní velikosti připomínající tarotovou kartu, sledujeme muže recitující dětskou říkanku, jak v oblecích skáčou panáka. Sotva znatelné kresby ležících postav s erekcí jsou umístěné pod vybuchující sopkou. Na co, na koho a skrze koho se to tu díváme? 

V roce 1975 popsala filmová teoretička Laura Mulvey v eseji Visual Pleasure and Narrative Cinema fenomén mužského pohledu (v angličtině male gaze). Označila tím způsob, jakým jsou vizuální média, zejména film, strukturována tak, aby vyhovovala heterosexuálnímu mužskému divákovi tím, že objektivizují ženy a prezentují je jako pasivní objekty touhy. Podle Mulveyové toto mužské “zírání” posiluje genderové stereotypy, ale i mocenské nerovnosti mezi muži a ženami. Už pár let před Mulveyovou upozorňoval na dominantní mužský pohled významný britský umělecký kritik John Berger, když ve své knize Ways of Seeing apeloval na rozmanitější a posilující zpodobnění žen. 

Dnes, půl-století poté, je mužský pohled stále diskutovaný, ale díky feministickým, postkoloniálním, genderovým a jiným diskurzům máme možnost vidět svět z čím dál více perspektiv, pestrých i nejednoznačných. Spolu s tím se obrovskou měrou proměnilo i postavení žen ve světě umění.  Ženský pohled ve vizuální kultuře nabývá na síle, nabízí novější, a proto možná mnohem životnější pohled, často v souvislosti s ekologickou či rasovou problematikou a s důrazem na aktivní postoj a soběstačnost. Ženský pohled se ale upírá všemi směry…k jiným ženám, kriticky sám k sobě nebo, jako Adéla Součková, k mužům. Její orchideje plodící a zároveň pohlcující mužské hlavy vyzařují až nepohodlnou energii. Květ orchideje je díky své kráse a složitému tvaru považován za symbol plodnosti, smyslnosti a křehké rovnováhy mezi vášní a zdrženlivostí. V řecké myto- logii jsou orchideje spojeny s příběhem o Orchidovi, mladíkovi, který se proměnil v květinu. Podle mýtu byl Orchis synem nymfy a satyra. Během slavnosti bohů se Orchis opil a pokusil se znásilnit kněžku. Za trest ho bohové proměnili v křehkou květinu – orchidej. 

Holohlaví muži na akvarelech a kresbách však nevypadají ani chtivě ani ztrestaně, pakliže není trestem veřejné poodhalení toho druhu zranitelnosti, který se projeví jen v hlubokých osobních vztazích. Intenzita a jednoduchost kresebného gesta v těchto dílech odhalují aspekt fetiše, nikoli sexualizovaného ale léčebného. Obrazy neslouží pouze k dívání, ale k vyvolání ochranných energií, k fyzickému nebo emocionálnímu uzdravení. Jejich zasazením do prostoru galerie překračuje Součková rámec jakéhosi osobního obřadu směrem ke kolektivnímu využívání podpůrné energie. K orchidejovým hlavám se v druhé části výstavy přidávají těla. Všechna jsou v jakémsi pozastaveném rituálním přechodu, který zosobňuje přírodně obarvený pastel červeného muže v horní místnosti, k němuž se autorka před výstavou vracela v průběhu dvanácti let. Dlouhý proces je i za vznikem samotných textilií, které Součková používá jako podklady pro své kresby tužkou, uhlem či pastely. Používá různá barviva podle toho, co je zrovna potřeba. Granátová jablka jsou vhodná pro erotičnost a zářivou žlutou barvu. Šmolka a kořen rubia tinctorum pro sakrální účely. Slupky ovoce sbírá od prodejců čerstvých džusů v Berlíně, pak je čistí, suší na slunci a poté vaří, někdy i celý den. Vytváří si vlastní pastely a pálené uhly z uhlí z babiččiny zahrady. Vše se naučila postupně sama i od mistrů řemesla v Čechách, Gruzii či Indonésii. Na rozdíl od nich však v barvení nehledá dokonalost. Hledá v hledání, ustaluje, fixuje.

Adéla Součková se ve své mnohovrstevnaté tvorbě často zabývá minulostí, ani ne tak ve smyslu minulých událostí, jako rolí viditelných i neviditelných pout, kterými si nás minulost drží. Modrá postava na obraze Followed by ancestors (Následována předky) reprezentuje genderově neutrální postavu s těhotenským břichem. Siločáry v jejích zádech ji napojují na genealogické sítě předků. Obraz je vizuálním přenosem osobní rituální performance autorky, v rámci níž si vybavovala jednotlivé osoby z vlastní genealogie a za každou vytvořila navazující čáru. Poznání minulého zde však neslouží k reflexi poznaného, ale k tomu, aby bylo odnaučeno. Autorka vzpomíná, manifestuje a zapomíná, a skrze tento hluboký vnitřní proces vytváří prostor pro nové. A právě v tom je její tvorba veskrze současná a relevantní v současném světovém kontextu. 

Tereza Porybná, kurátorka výstavy

Adéla Součková je česká umělkyně, která žije a pracuje mezi Berlínem a Prahou, kde v současné době vede Ateliér malířství II na Akademii výtvarných umění. Její tvorba se vyznačuje komplexním a kritickým jazykem, který zahrnuje různé formy vyjádření od malby, kresby, performance a instalace až po video a poezii. Zkoumá témata, jako je vzájemné působení přírody a kultury, mytologie, archetypy a aktuální diskuse o ekologii a feminismu. Ojedinělým způsobem splétá politický a symbolický jazyk, který kombinuje výtvarná a fyzická gesta s vrstevnatou symbolikou.

Součková studovala na pražské Akademii výtvarných umění a na Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech. V roce 2018 se stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Svou tvorbu představila na výstavách ve významných českých i zahraničních galeriích. V roce 2022 byla její díla součástí výstav Amanda Riffo: House of Purkinje a Fragmenty jiného vědění v The Living Art Museum v islandském Reykjavíku. V roce 2021 představila svá díla na výstavách Držím stůl rukama místo zlomených nohou v Trafó Gallery v Budapešti v Maďarsku a Osobní mytologiev Domě pánů z Kunštátu v Brně v České republice. V roce 2020 se zúčastnila výstavy Zasazeno do těla v MeetFactory v Praze. Její práce byly publikovány v prestižních zahraničních publikacích jako Art Viewer, ArtDaily a Blok Magazine.

Filip Nádvorník: Země zaslíbená

17. 3. - 28. 4. 2023

Filip Nádvorník (*1995), absolvent ateliéru kresby na Fakultě umění v Ostravě, finalista Ceny kritiky mladé malby za rok 2020 a zástupce lokální umělecké scény představuje na výstavě Země zaslíbená malby s přesahem do uměleckého objektu zachycující jej v jeho nejpřirozenějších polohách - jako farmáře, malíře a řemeslníka. Jsou jakýmsi deníkem pracujícího člověka, jehož role se vzájemně prolínají a ovlivňují a také výpovědí o životních hodnotách mladého muže, jako jsou svoboda nebo částečná soběstačnost.

Stavění plotu, pokrývání střechy, stříhání ovcí, sázení dřevin či obstarávání zvěře a půdy – prosté výjevy z rurálního prostředí farmy jsou leitmotivem Nádvorníkových obrazů. Nutno říci, že tento životní styl je jeho vědomou a svobodnou volbou, s níž se bytostně ztotožňuje, navzdory tomu, že v podobném prostředí nevyrostl. Z obrazů tak cítíme částečné romantizování zvoleného způsobu života.

Zobrazované figury, mnohdy autoportréty, vyzařují určitou robustnost a maskulinní energii odkazující k osobnímu pátrání po současné podobě mužské role. To mimo jiné vyústilo v zájem o „heroické“ postavy spojené s prostředím westernu a zemědělství, jako jsou například gaučové a kovbojové, v nichž je historicky esence mužství bezesporu ukotvena.

Ve způsobu zobrazení vnímáme úctu k elementárním přírodním principům a bezprostřední autenticitu zachycených situací umocněnou lapidárním malířským rukopisem. Ovlivnění Paulem Gebauerem, slezským malířem a sedlákem, je založené na souznění s jeho tvorbou z konce 30. let věnovanou právě zemědělské tematice. Podobně je tomu také u vlámského malíře Pietra Bruegela, který zobrazuje v notné části svého díla ryzí selský život.

Důležitým pozadím tvorby Filipa Nádvorníka je také studium lokální historie pramenící z přirozeného zájmu o místo kde žije, buduje a prostřednictvím toho se také realizuje. S ohledem na to, že autor pochází z Broumovska a rozhodl se žít na Jesenicku je mu historie Sudet blízká. Často se proto ve své práci odkazuje sudetské estetice a symbolice, kterou čteme nejvýrazněji v lettristických zásazích v německém jazyce, jimiž jsou obrazy protkané.

Stěžejní je pro něj také fenomén DIY (do it yourself = vyrob si sám) a lidová architektura. Na základě samostudia se učí některé tradiční řemeslné postupy, jako například tesařinu, jež následně uplatňuje jak v běžném životě, tak ve své tvorbě. Stejně je tomu také u dominanty této výstavy – hrázděné konstrukce inspirované stavbou zvanou Fachwerkbau, jež se pojí s německým osídlováním, které u nás právě tento typ architektury rozšířilo. Hrázděná stavba, využívající dřevo jako hlavní konstrukční materiál, poukazuje také na autorovu potřebu pracovat výhradně s přírodními materiály, což jen demonstruje jeho snahu přiblížit se tradičnímu, chcete-li přirozenému způsobu života.

Kurátorka výstavy: Tereza Slováková

Jan Kostohryz: Pavouci na dně krabic

19. 1. - 4. 3. 2023

Moucha v kelímku. Pavouk na záchodě. Octomilky v kuchyni. Momenty, které v reálném životě zpravidla s otráveným pocitem, ne-li zhnusením vytěsníme z mysli. Právě z takovýchto chvil se později formují náměty kreseb, obrazů a reliéfů Jana Kostohryze. Leitmotivem většiny obrazů je konfrontace člověka s hmyzem. Setkání s tvorem tak malým, obtěžujícím a opomíjeným, že se s člověkem nemůže měřit. Koexistence s lidmi se zdá být dlouhodobě nemožná, často se stává dokonce fatální. Přítomnost hmyzu v obraze si navíc uvědomíme mnohdy až po přečtení názvu.

Kostohryz ve svých dílech zachycuje pomíjivé momenty ve fotografických kompozicích, anebo je konzervuje ve formě monochromního sádrového odlitku. Obrazy vznikají na základě skic a přípravných kreseb, z nichž můžeme díky bravuře rukopisu vyčíst akademické školení. Na první pohled klasický přístup v zobrazování se ale bortí ve chvíli, kdy zjistíme, že autorovi nejde o dokonalý přenos reality. Přestože jsou díla umně řemeslně zpracována, jsou to právě odchylky v přesném zobrazení a vědomé „chyby“, jež obrazy a reliéfy aktualizují a zakotvují jejich roli a význam pro současné umění. Objevují se zde momenty, kdy vědomě nejsou dodržena pravidla anatomie lidského těla - obličej je mírně deformovaný, anebo má postava např. příliš krátké nohy. Stejně jako výtvarné umění již dávno neaspiruje na dokonalou imitaci reality, ani pro autora výstavy není tolik důležitá technika provedení, jako spíše téma. Forma nikdy nepřevyšuje nad obsahem. V dílech cítíme poučení renesančními mistry, ale i moderním malířstvím. Do kreseb se propisuje inspirace asijským uměním, v reliéfech je pak znatelná návaznost na antické sochařství.

Každé dílo nese silný narativní prvek, Janův přístup je do velké míry autobiografický, vypráví tedy příběhy, které jsou jakousi tichou oslavou každodennosti. Čerpá z podnětů a situací, jimiž je obklopen a tedy také přirozeně inspirován. Středem jeho maleb je povětšinou lidská figura, nejde si nevšimnout, že se u jednotlivých postav opakují podobné rysy. Ve figurativních scénách ztvárňuje jakýsi archetyp mladého člověka, chcete-li mileniála, jehož často nacházíme ležícího ve studentském bytě, znuděně koukajícího do telefonu, lelkujícího, anebo vykonávajícího rutinní úkony (hygiena, večeře). Obrazy jsou svědky doby, v níž je pro generaci mladých důležitý balanc mezi pracovním a osobním životem, současně se ale setkávají s rozhodující paralýzou z přehršle možností, kudy se jejich životní cesta může ubírat.

Intimní scény, do nichž nahlížíme jakoby „zpoza“ (skříně, dveří, či z perspektivního nadhledu) k nám promlouvají blízkým a civilním jazykem. Školení v ateliéru figurálního sochařství se propisuje do obrazů ve formě plošné perspektivy. Nejde zde o budování trojrozměrných scén, práce s prostorem je spíše plošná, vycházející ze zkušenosti se sochařským bas-reliéfem, kde objemy jen nesměle vystupují z plochy sádrového odlitku. Scény jsou často zobrazeny z výrazného nadhledu, jakoby se divák stával součástí jakési božské perspektivy. Z takovéto voyeurské pozice shlížíme na prosté každodenní situace, odehrávající se v prostředí, jež v každém z nás budí pocit familiérnosti. Toho autor dosahuje zobrazováním předmětů, s nimiž se pravděpodobně všichni setkáváme na denní bázi, dokážeme se s nimi ztotožnit, a mohli bychom je tedy snadno považovat za příliš prosté či banální – nikoliv vhodné jako hlavní námět uměleckého díla. Detaily v podobě obalu od kečupu, špaget na talíři či nabíječky na mobilní telefon prozrazují autorovu přirozenou fascinaci každodenním světem a také to, jak může vypadat upřímně žité umění a výpověď mladého člověka o dnešním světě.

Kurátorka výstavy: Kristýna Krutilová

Tomáš Pospěch: Země česká, domov můj

17. 11. - 31. 12. 2022

Výstava „Země česká, domov můj“ v sobě shrnuje několik samostatných dlouhodobých projektů, ve kterých se Tomáš Pospěch věnoval ohledávání typicky českých fenoménů. Vedle samotné série Češství (2003–2013) jsou to série Hrady a zámky ČR (2002–2005), Krajinky.jpg (2003–2005), Majitelé hradů (2005–2008), Bezúčelná procházka (2004–2010), Zemědělské práce (2009–2018), Ztráta plánu/Šumperák (2014–2020).

První sloka české hymny začíná pochybovačným tázáním: „Kde domov můj?“ Tomáš Pospěch se v řadě svých výstavních a knižních projektů dotýkal otázky, co si většina Čechů spojuje s domovem, s čím by se většina národa identifikovala, co tvoří nerozlučnou součást jejich národní identity. V těchto kontextuálně a intermediálně zaměřených projektech, jako jsou Majitelé hradů (2002–2005), Hrady a zámky ČR (2004–2005), Krajinky.jpg (2002–2005), Bezúčelná procházka (2004–2008), Mimo hru (2005–2010), Zemědělské práce (2009-2018) nebo Ztráta Plánu / Šumperák (2014–2020) reagoval na vizuální stereotypy, narušoval hranice tradičního uměleckého dokumentu a žánru krajiny. Některé tyto projekty byly publikovány samostatně v knihách Bezúčelná procházka (2010), Šumperák (2015), Zemědělské práce/Slušovice (2018), nebo Ztráta plánu/Šumperák (2020).

Češství nebo bytí Čechem je něco, o čem každý mluví, ale málokdo dokáže pojmenovat. Když jej chcete fotografovat, čím více, na ně ostříte, tím více mizí před očima. Vizuálnímu ohledávání fenoménu češství se Tomáš Pospěch věnuje systematicky od roku 2002. Dlouhodobý zájem o zachycení efemérní podstaty českého sebeurčení vykrystaloval mimo jiné také v samostatný soubor Češství, který vznikal v letech 2002–2013 jako průběžně doplňovaný soubor sta fotografií, které nesou vizuální znaky charakterizující český národ. Záměrně přitom nefotografoval knedlíky, pivo a státní symboly, které podstatu češství spíše zakrývají. Zajímalo jej, co opravdu tvoří charakteristické znaky české sebeidentifikace. Hledal esence tisíckrát viděných situací, které charakterizují náš běžný život v českém domově. Skrze stále látované linoleum, opravárenské improvizace, linkrustu, turka ve skle, soutěže o nejlepší slivovici, jablko nebo guláš přinesl sebeironizující, sebekritické, ale přesto všechno především velmi citlivé ohlédnutí za tím, co to dnes může znamenat být Čech.

Tomáš Pospěch

Libor Novotný: Před bezem klekni 

28. 9. - 5. 11. 2022

Petr Nikl: Hmyzí zpěvy

8. 7. - 12. 9. 2022 

Hana Puchová: Různé kousky

10. 5. - 18. 6. 2022

Figurální malba, portrét, zátiší. To jsou stěžejní témata malířky Hany Puchové. Výstava Různé kousky, jak napovídá název, si klade za cíl představit průřez její rozsáhlou tvorbou a ukázat divákům autorčiny zásadní umělecké polohy. Sjednocujícím vizuálním prvkem je bezesporu nezaměnitelný malířský rukopis, užívající zjednodušené výtvarné prostředky ukotvené v tradiční malbě. Přesvědčivost a autenticita zobrazovaného i přes výraznou stylizaci a posun směrem k naivní malbě jen potvrzují vynikající kresebné i koloristické dovednosti umělkyně.

To můžeme pozorovat jak u frontálně viděných postav, tak u půvabných zátiší kombinujících rozličné vegetativní formy s předměty běžné denní potřeby. Těmto všednodenním výjevům zachyceným v pozoruhodně vyvážených kompozicích autorka dodává za pomoci subtilní barevnosti a téměř naivního uměleckého výrazu zvláštní rozechvělou poetiku a křehkost. Jsou její výpovědí o světě kolem a urputné potřebě jej zaznamenat. Na figurálních malbách rozkročených mezi realismem a imaginací zpodobňuje bytosti, jež jsou jí nějakým způsobem blízké, často na obrazech nacházíme osobnosti ostravské kulturní scény. Jejich tváře vykazují znaky klidu, harmonie, jakési zarputilé statičnosti a zacyklenosti. Motiv pozastaveného času a potřeba archivovat každodenní obyčejné chvíle a výjevy prostupuje celou tvorbou Hany Puchové, což nejčastěji vztahuje k tématu osobní mikrohistorie.

V cyklu Tady je ale veselo se stáváme svědky situací spjatých s pedagogickou činností umělkyně. Můžeme vidět mnohdy zcela obyčejné, humorné, ale i vypjaté příběhy ze školního prostředí jedné základní školy. Jde o velkoformátové malby na papíře situované v dolních prostorách galerie, které pokračují sérií formátů menších, instalovaných v patře.

V horní části galerie najdeme také soubor existenciálně laděných expresivních skic, zachycujících nenápadné příběhy, jež ukazují autorčinu uvolněnější malířskou polohu.

Hana Puchová žije a tvoří v Ostravě, kde se také narodila. Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Jiřího Šalamouna. Kromě malby se věnuje také ilustraci. Má za sebou řadu výstav napříč celou Českou republikou i mimo ni.

 Kurátorka výstavy: Tereza Slováková

Richard Loskot: Přes stromy nevidím kraj lesa

11. 12. - 6. 3. 2022

 „Dej si pozor na les, ať tě nespolkne…“ je refrén písně hudebního uskupení Zrní a vypráví příběh o chlapci, který ve své fantazii uniká do temného lesa, kde se postupně promění v hýkala. Tím se postaví osobním problémům z reálného života. Varování obsažené v těchto slovech tedy není směřováno k nebezpečí, která skýtá les, ale k síle, kterou v něm a ve své samotě můžeme získat. Uprostřed večerního hustě zarostlého lesa nevidíme dále než na několik kroků, ale právě v takový moment se naplno rozvíjí imaginace, která je zdrojem tvoření i niterných proměn. Důležitou úlohu má zároveň strach a jeho překonání, jako je ostatně popsáno v mnoha příbězích a pohádkách. Postava musí projít lesem plným bytostí, které nabývají děsivých podob nebo nadpřirozených schopností a symbolizují nebezpečí „svedení z cesty“. Zorientovat se však není snadné - v lese není krajina, po které by se dalo rozhlédnout, není vidět na jeho kraj.

To, co člověk zažívá, když je uvnitř lesa, a tedy i uvnitř sebe, je výchozím bodem pro tuto výstavu. Autor do galerie přenáší zážitek z prostředí, které je na jednu stranu útočištěm od rušného světa lidí, ale současně se v něm můžeme cítit ohroženi. Nejistotu však nevnímá negativně, naopak jako zdroj inspirace a podnět ke změně zažitého vnímání. Tvary, struktury či zvuky se najednou mohou jevit úplně jinak, než za denního světla, a právě tehdy je důležité překonat strach, ztišit se a nechat pracovat představivost.

Výstava Přes stromy nevidím kraj lesa se skládá ze dvou částí. První z nich se nachází v přízemí budovy a je prostorem pro vlastní tvorbu. Richard Loskot zde vytvořil jakýsi ateliér, kde si můžeme pohrát s realitou skrze filmařskou technologii tzv. klíčování. Složením tří obrazů zachycených kamerami – dva na pracovním stole a jeden před klíčovací plochou – vznikne autorská koláž promítaná na zeď. Touto jednoduchou metodou vizuální abstrakce autor upozorňuje na to, že věci nejsou vždy takové, jak se zdají. Vyzívá návštěvníky k neomezenému experimentování a tvorbě podivných lesních bytostí, krajin či rostlin. Horní patro je zaplněno světelnou instalací. Vstupujeme do prostředí imaginativní krajiny skládané z obrazů, které autor zachytil v okolní přírodě. Tenké pruhy světla jsou jedinou „architekturou“ provázející prostorem. Stejně jako jsou paprsky slunečního svitu tím jediným, podle čeho se můžeme orientovat v šeru hlubokého lesa.

O vystavujícím umělci: Richard Loskot je absolventem Fakulty umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci. Studoval také na Akademi výtvarných umění v Mnichově a v současnosti vede svůj ateliér v rámci oboru Výtvarné umění – Tvorba ve veřejném prostoru na Technické univerzitě v Liberci. Tvorba Richarda Loskota je založena na vytváření situací a prostředí, která tematizují samotné lidské vnímání. Využívá přitom sofistikovaných prostředků a moderních technologií. Pravidelně prezentuje svou práci na samostatných výstavách zejména v Česku a na Slovensku, a také na skupinových výstavách u nás i v zahraničí (např. Biennale Giovany Monza, galerie Rotor v Grazu či v Astrup Fearnley Museet v Oslu). Je zakladatelem Studia UAII, uskupení umělců, architektů a techniků se zaměřením na prostorovou tvorbu. V roce 2013 byl jedním z finalistů ceny Blumm Prize v Bruselu. Byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého již v letech 2012, 2014 a 2017. V Jeseníku se Richard Loskot představuje již podruhé. Na přelomu roku 2020/2021 oživila veřejný prostor města jeho monumentální světelná instalace Hvězda.

Kurátorka výstavy: Barbora Ciprová

Adam Kašpar: Pokojní a hněviví, vyvřelí a usazení

22. 10. - 5. 12. 2021

Adam Kašpar představil obrazy inspirované krajinou Jeseníků, která se stala námětem jeho tvorby již za studia na pražské Akademii výtvarných umění. Jeho silný zájem o geologii a astrologii se promítá nejen do realistických maleb, ale také do trojrozměrných objektů, jež byly společně se samotnými horninami a minerály součástí instalace. Za přítomnosti autora a jeho takřka vědeckého výkladu tak posloužily i k edukativním účelům.

Skály, kameny, lesní zákoutí, hvězdy. Tak by se dal shrnout základní okruh námětů malíře Adama Kašpara, který se letos poprvé představuje samostatnou výstavou v Jeseníku. Mladý umělec vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru malířství Martina Mainera, kde se už od začátku soustředil na realistické zachycení světa kolem sebe. Shodně byla zaměřena i Kašparova diplomová práce Mapa hor (2018), která vznikala během jeho několikaměsíčního pobytu v Jeseníkách. Tato malířská studie přírodních poměrů zdejších hor se stala i základem aktuální výstavy. Mezi náměty obrazů tak najdeme konkrétní místa z oblasti horského masivu Jeseníků a jejich předhůří, jako je například skalní útvar Krtinec u Sobotína, a současně také blízké pohledy na skály či potoky, u nichž nám už jen název dává tušit, kde konkrétně se Adam Kašpar inspiroval (Skalní potok, Turmalíny v údolí Divoké Desné). Součástí výstavy jsou také obrazy minerálů, které jsou s Jeseníky neodmyslitelně spjaty - staurolit, malachit či epidot. Tyto obrazy vznikaly ve zcela nedávné době a na výstavě jsou veřejnosti představeny vůbec poprvé. Malby Adama Kašpara vynikají dokonale přesným zachycením námětu, současně jako by ale obsahovaly i znalosti, které autor o daném prostředí má a přinášely tak určitou nadčasovou zprávu z daného prostředí.

Realistické obrazy Adama Kašpara vznikají postupně, pečlivým pozorováním přírodního prostředí, dle velikosti přímo v krajině nebo po návratu z terénu podle skic a fotografií v autorově ateliéru. Zblízka pozorované a malované minerály by pak nevznikly bez pečlivého studia vzorků hornin pod mikroskopem. Ten není jen pomůckou Adama Kašpara jako malíře, autor se dlouhodobě zajímá o geologii a věnuje se sběru zajímavých vzorků. Z autorovy fascinace geologií pak vychází i název výstavy – Pokojní a hněviví, vyvřelí a usazení – který tematizuje dualitu, která je přírodě vlastní, všudypřítomnou a vzájemně se doplňující koexistenci tvoření a ničení, vzniku a zániku.

Adam Kašpar žije u Hanušovic, své náměty hledá v Jeseníkách, po celé Evropě a příležitostně i dále. Má za sebou mnoho samostatných i skupinových výstav a inspirativních spoluprací (Česká geologická služba, Město Svitavy, Národní muzeum, Národní park Šumava atd.).

Kurátorka výstavy: Lucie Štůlová Vobořilová

Vendula Chalánková: Bohudíky

13. 7. - 16. 10. 2021

Vendula Chalánková patří v současnosti mezi nejznámější české umělkyně a umělce. Vytváří především komiksy, ilustrace a malby a příležitostně se zaměřuje také na objektovou nebo konceptuální tvorbu. Prostřednictvím komiksů a obrazů glosuje umělkyně realitu – často různé stereotypy, problematické jevy nebo složité partnerské situace, které rámují náš život. Nevyhýbá se ani společensky kritickým otázkám, například problému exekucí. Náhled na složitá témata dokáže Vendula Chalánková zprostředkovat s nadsázkou a vtipem, díky kterému si získala ohlas mezi širokou veřejností. Výstava Bohudíky nabízí výběr umělčiných prací, které představují hlavní směry její tvorby.

 V prvním patře galerie je prezentován výběr z velmi známého cyklu Tragikomiksů, pro nějž Vendula Chalánková čerpala inspiraci ze svých osobních zážitků, rozhovorů s partnerem nebo přáteli, pohybujících se obsahově někdy až na samé hranici trapnosti a mrazivé přímočarosti. Komiksy, které vznikají především technikou koláže, shromáždila umělkyně v několika publikacích, které si můžete prohlédnout v malé čítárně připravené pro návštěvníky. Na výstavě jsou představeny také autorčiny obrazy. Jedná se o díla z cyklů Nikdy nerezignujeme na vymáhání vašeho dluhu! a Elektrospotřebiče . Obrazy z těchto sérií vznikají jako doslovný malířský přepis původních námětů – tedy opravdových elektrospotřebičů („které doma nemám“, jak dodává autorka) nebo úředních obálek. Cyklus představený v přízemí galerie přináší abstraktní obrazy s barevnými pruhy na bílém pozadí. Přes abstraktní formu maleb však mnohým návštěvníkům vytane na mysli vlastní zkušenost, kdy jim byla doručena obálka se shodnou barvou pruhu v některé ze závažných životních situacích. Umělkyně právě takto rafinovaně propojuje abstraktní, společné a sdílené, s velmi osobním.

Kromě komiksů a maleb se Vendula Chalánková věnuje také ilustraci publikací pro děti i dospělé. V roce 2009 získala za knihu O červené karkulce ocenění Zlatá stuha. Ta je založena na vyšívaných ilustracích, stejně tak jako ukázky z knihy Vyšívané pohádky, které nabízí tato výstava. Jedná se o pracnou techniku vycházející z autorčina zájmu o práci s textilem. Další ilustrace pak často vznikají kolážováním. Tuto techniku využila umělkyně i při spolupráci s Kühnovým dětským sborem a Českou televizí při přípravě cyklu animovaných písničkových klipů Zpívejte s námi . Vendula Chalánková vystavuje v České republice i v zahraničí. Je zastoupena ve sbírkách předních výstavních institucí (Národní galerie Praha, Moravská galerie v Brně, Museum für Angewandte Kunst Wien a další). Vystudovala střední pedagogickou školu a Fakultu výtvarných umění v Brně v ateliéru environmentu u Vladimíra Merty a Mariana Pally. Je držitelkou řady ocenění, například ceny Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových (2006), byla nominována na výroční ceny Muriel za nejlepší komiks (2015), o rok později pak přišla nominace na cenu Czech Grand Design.

Kurátorka výstavy: Lucie Štůlová Vobořilová

Dušan Zahoranský: Přání