Archiv

Tomáš Pospěch: Země česká, domov můj

17. 11. - 31. 12. 2022

Libor Novotný: Před bezem klekni

28. 9. - 5. 11. 2022

Libor Novotný (1979), pedagog, tvůrce objektů a instalací ve veřejném prostoru vybral na výstavu v Jeseníku ze své tvorby díla reagující na historii míst na periferii. Periferii geografické, stejně jako periferii lidského zájmu. Ve svých pracích čerpá z genia loci oblastí, kde se v průběhu času vrstvily nánosy jazyků, národností, náboženství a docházelo k šíření místně specifických pověr, zvyků a duchařských historek. To vše v objektech tematizuje s vědomím silného rázu krajiny, která byla v průběhu let formována nejen geologicky, ale stejně silně kulturně-společenskými událostmi.

Právě v pohraničí dnes výrazně dotvářejí krajinný ráz sedimenty lidského pobytu, jež příroda postupně opět pohlcuje. Zarostlá opuštěná stavení, půdorysy zaniklých továren, stará Boží muka u cest, zbytky křížků u hranic. V práci Libora Novotného je zásadní používání organických materiálů. Často skládá nalezené přírodniny do podob, jejichž tvarosloví pracuje s přírodní poetikou, zároveň ale s důvtipem přibližuje vnímání člověka pohybujícího se mezi dvěma světy - kulturním a divokým. Novotného “přírodno” ale není reprezentováno přírodou netknutou člověkem, nýbrž tou po staletí modifikovanou a šlechtěnou

ke spolupráci. Větve, které byly donuceny se ohnout a vytvořit tak nepřirozený tvar nastolují otázku globálního vztahu k přírodě. Byť není naším úmyslem ji vědomě ničit, potřebujeme, aby se nám podvolila a svými zásahy tak stejně nakonec nevyhnutelně činíme. Z děl cítíme jistý romantismus, proces jejich vzniku je ale často doprovázen hlubším zájmem o filozofická a vědecká témata.

Ačkoliv autor sám původně pochází z pohraničí a vnímá tedy tyto oblasti do jisté míry subjektivně, z objektů necítíme ani tak touhu pátrat po osobní archeologii, jako spíše snahu poukázat na relikty doby nesoucí v sobě obecnější základ naší kulturní zkušenosti.

Ta jakoby se už částečně rozpouštěla, zarůstala a byla vydána napospas okolním vlivům. Podobný osud často mají i samy umělecké artefakty, postupem času se totiž z podstaty efemérní objekty rozpadají na prach, větve se vlivem ztráty vlhkosti lámou, anebo naopak na místě uložení tlejí. Jako by se tak dělo nevyhnutelně, aby nebyla narušena křehká rovnováha přírodních procesů. Právě skrze práci s objekty a místy ponechanými vlastnímu osudu máme paradoxně pocit, že dochází k jejich regeneraci, oprášení a aktualizaci podstaty či významu pro svět, jak jej známe dnes.

Název výstavy vychází z lidového pořekadla Před bezem klekni, před heřmánkem smekni a odkazuje k jednomu z vystavených děl - “kostěné” ruce z bezových větviček. Zde vidíme mistrnou práci s iluzí. U ostatních soch je patrná snaha zakonzervovat nalezené objekty zalitím do sádry, vznikají tak malé architektury, např. sádrová Planetka s průhledy do kostěných hlav zvířat nebo “vnitřností” jiných objektů. Setkávání světského se sakrálním můžeme být svědky při pozorování objektu Ora et labora, kde došlo k nahrazení Kristova kříže obyčejným krumpáčem. Pokud Libor Novotný používá silných symbolů nejsou pro něj nositeli ideologie, nýbrž prostředky k reflexi. Ty pak prostřednictvím materiálu zpětně vztahuje k fenoménům, jež považujeme za lidské, kulturní či domestikované. Byť se v praxi koexistence přírodního a technického mnohdy vylučuje, jsou to právě výjimečné, často jen všímavému oku dostupné momenty, které si autor z jejich přirozeného prostředí vypůjčuje a v pozměněné podobě předkládá divákovi v prostředí galerie.

Kurátorka výstavy: Kristýna Krutilová

Petr Nikl: Hmyzí zpěvy

8. 7. - 12. 9. 2022

Známý český výtvarník, hudebník a performer Petr Nikl (*1960) vybral ze své novější tvorby obrazy s náměty hmyzu. V malířských experimentech s mechanickými brouky a v dalších pracích parafrázuje přírodní procesy a jejich aktéry. Jak je v části jeho tvorby zvykem, nejsou entomologickým atlasem reálné přírody, ale imaginativní projekcí, kdy hmyzí poetika je výsledkem průniku vnějšího světa s lidskými sny a archetypy.

„Až ex post uvidím v tom maglajzu nějaké tvarosloví. Mozek nesnese pohled na abstrakci. Furt musí hledat nějaký hlavičky, zvířata nebo těla. Toho se už asi nezbavíme“, říkal Petr Nikl před čtyřmi lety během přednášky pro uměleckou školu Scholastika a všelijak přitom manipuloval s neposednými kreslícími strojky pohybujícími se mu pod nohama po velkém papíru. Zahlédnout zvířecí rysy v houštině čar a skvrn je patrně projevem pravěkého mozku, který se s námi vyvíjel milióny let a v našich lebkách setrvává navzdory naší civilizační pokročilosti. Kdysi nás zavčas upozornil na predátora či potenciální úlovek. Instinkt rozeznávat reálie v chaosu nám ale zůstal i pro pozorování obrazů: Dokud náš mozek neusoudí, že se díváme na parafrázi předmětného světa, jsou vlastně abstrakcí všechna díla výtvarného umění. Platí to pro Monu Lisu i pro hmyzí obrazy Petra Nikla.

Ta konkrétní kresba, kterou ve Scholastice s Niklovou pomocí namalovali mechaničtí brouci opatření nádržkami s barvou, nám připomene cestičky vyhlodané dřevomorkou. I když je výsledkem spolupráce člověka se strojem, tak působí přírodně. Nejspíše proto, že v ní nalézáme průniky pravidelnosti a nahodilosti. Petr Nikl má takových obrazů mnoho. Všechny jsou stopami živoucích procesů, do kterých jako autor sice vstupuje, ale po každé takové intervenci zase nechá strojky pracovat svým mechanickým samospádem. Když sledujete některou z performancí, při nichž vznikají, pochopíte, že se jedná o sled vzájemných interakcí. Je tu on, jsou tu ony hmyzí loutky, pohybují se všichni, zanechávají stopy. Také na finálních obrazech je poznat, jak se barevné dráhy kříží a navzájem ovlivňují.

Náš vztah ke hmyzu stále ještě formuje lidská sebestřednost. Krvechtivé komáry máme neradi, zatímco medonosným včelám stavíme domy. Některý hmyz je nám fuk, a proto ho klidně vyhubíme jako vedlejší škodu zemědělské výroby. S jeho alarmujícím úbytkem si ale začínáme uvědomovat, jak krátkozrakou optiku jsme doposud užívali. Petra Nikla fascinuje hmyz jako součást „všeliké zvířeny“ a tu zase jako dílec komplexního biotopu, který obýváme jako ten druh, který se vyznačuje schopností promítat do světa okolo své představy a sny. Schopnosti vidět se v něm jako v zrcadle, být s ním v neustálé emocionální a duchovní interakci.

Petr Nikl zkoumá, jak se člověk může dostat k obrazům prostřednictvím neustálého sebepřekvapování. Podobně jako na nás vyhlédnou občas i na něj tváře neobyčejných tvorů. Ubránit se jejich pohledu je těžké. Co to je za pohled ale souvisí hlavně s námi: s našimi zkušenostmi, přesvědčením a předsudky, ale také s jinak nedostupnými hlubinami nevědomí, v nichž vzpomínky, sny a archetypy - z fascinujícího a nejspíše také „pravěkého“ důvodu - dostávají tváře. Hledět na ně tak vlastně znamená nahlížet sebe sama.

Práce Petra Nikla (*1960) se rozbíhá řadou směrů a zase kříží v syntézách různých oblastí. Už v roce 1985 se začal podílet na představeních loutkového divadla MEHEDAHA. O dva roky později spolu s vrstevníky založili výtvarnou skupinu Tvrdohlaví. Její vystoupení nadšeně přijala zejména mladá generace, která již nějaký čas vyhlížela nové umění, jež se bude svobodou a dravostí odlišovat od sešněrované oficiální scény pozdně normalizačního Československa. Imaginativně založený Nikl už tehdy směřoval k fúzím obrazu, hudby a textu. Koncertuje a performuje sám i s rozličnými partnery. Píše veršovanou i vizuální poezii, je autorem a ilustrátorem mnoha knih. Některé z nich jsou určeny dětem, patrně i proto, že právě dětství a dětskost – vlastní i ta cizí – jsou mu jedním z nejsilnějších pramenů inspirace. V jím iniciovaných výstavách Hnízda her, Play a Orbis Pictus se spolu s bezmála dvěma desítkami dalších autorů zaměřili na poznání, které nám o nás samých přináší kreativní hra a aplikovaná fantazie. Nadále maluje obrazy, kreslí, vytváří grafiky a experimentuje s technikami, v nichž jeho tvůrčí gesto překonávají fyzikální a mechanické zákonitosti. Souběžně s návštěvou jeho výstavy v Jeseníku se lze s jeho novější tvorbou seznámit na rozsáhlé výstavě Divoké záhony v brněnské Fait Gallery. Do Rožnova pod Radhoštěm zase lze zajet po celé prázdniny na další z repríz putovní výstavy Orbis Pictus.

Přímo do Jeseníku se Nikl vrátí 10. září, kdy v představení Líheň doprovodí organickými projekcemi přes vodu a zvětšovací skla hudbu na didgeridoo a gongy v provedení Ondřeje Smeykala.

Kurátor výstavy: Jiří Ptáček

Hana Puchová: Různé kousky

10. 5. - 18. 6. 2022

Figurální malba, portrét, zátiší. To jsou stěžejní témata malířky Hany Puchové. Výstava Různé kousky, jak napovídá název, si klade za cíl představit průřez její rozsáhlou tvorbou a ukázat divákům autorčiny zásadní umělecké polohy. Sjednocujícím vizuálním prvkem je bezesporu nezaměnitelný malířský rukopis, užívající zjednodušené výtvarné prostředky ukotvené v tradiční malbě. Přesvědčivost a autenticita zobrazovaného i přes výraznou stylizaci a posun směrem k naivní malbě jen potvrzují vynikající kresebné i koloristické dovednosti umělkyně.

To můžeme pozorovat jak u frontálně viděných postav, tak u půvabných zátiší kombinujících rozličné vegetativní formy s předměty běžné denní potřeby. Těmto všednodenním výjevům zachyceným v pozoruhodně vyvážených kompozicích autorka dodává za pomoci subtilní barevnosti a téměř naivního uměleckého výrazu zvláštní rozechvělou poetiku a křehkost. Jsou její výpovědí o světě kolem a urputné potřebě jej zaznamenat. Na figurálních malbách rozkročených mezi realismem a imaginací zpodobňuje bytosti, jež jsou jí nějakým způsobem blízké, často na obrazech nacházíme osobnosti ostravské kulturní scény. Jejich tváře vykazují znaky klidu, harmonie, jakési zarputilé statičnosti a zacyklenosti. Motiv pozastaveného času a potřeba archivovat každodenní obyčejné chvíle a výjevy prostupuje celou tvorbou Hany Puchové, což nejčastěji vztahuje k tématu osobní mikrohistorie.

V cyklu Tady je ale veselo se stáváme svědky situací spjatých s pedagogickou činností umělkyně. Můžeme vidět mnohdy zcela obyčejné, humorné, ale i vypjaté příběhy ze školního prostředí jedné základní školy. Jde o velkoformátové malby na papíře situované v dolních prostorách galerie, které pokračují sérií formátů menších, instalovaných v patře.

V horní části galerie najdeme také soubor existenciálně laděných expresivních skic, zachycujících nenápadné příběhy, jež ukazují autorčinu uvolněnější malířskou polohu.

Hana Puchová žije a tvoří v Ostravě, kde se také narodila. Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Jiřího Šalamouna. Kromě malby se věnuje také ilustraci. Má za sebou řadu výstav napříč celou Českou republikou i mimo ni.

Kurátorka výstavy: Tereza Slováková

Richard Loskot: Přes stromy nevidím kraj lesa

12. 2021 – 6. 3. 2022

„Dej si pozor na les, ať tě nespolkne…“ je refrén písně hudebního uskupení Zrní a vypráví příběh o chlapci, který ve své fantazii uniká do temného lesa, kde se postupně promění v hýkala. Tím se postaví osobním problémům z reálného života. Varování obsažené v těchto slovech tedy není směřováno k nebezpečí, která skýtá les, ale k síle, kterou v něm a ve své samotě můžeme získat. Uprostřed večerního hustě zarostlého lesa nevidíme dále než na několik kroků, ale právě v takový moment se naplno rozvíjí imaginace, která je zdrojem tvoření i niterných proměn. Důležitou úlohu má zároveň strach a jeho překonání, jako je ostatně popsáno v mnoha příbězích a pohádkách. Postava musí projít lesem plným bytostí, které nabývají děsivých podob nebo nadpřirozených schopností a symbolizují nebezpečí „svedení z cesty“. Zorientovat se však není snadné - v lese není krajina, po které by se dalo rozhlédnout, není vidět na jeho kraj.

To, co člověk zažívá, když je uvnitř lesa, a tedy i uvnitř sebe, je výchozím bodem pro tuto výstavu. Autor do galerie přenáší zážitek z prostředí, které je na jednu stranu útočištěm od rušného světa lidí, ale současně se v něm můžeme cítit ohroženi. Nejistotu však nevnímá negativně, naopak jako zdroj inspirace a podnět ke změně zažitého vnímání. Tvary, struktury či zvuky se najednou mohou jevit úplně jinak, než za denního světla, a právě tehdy je důležité překonat strach, ztišit se a nechat pracovat představivost.

Výstava Přes stromy nevidím kraj lesa se skládá ze dvou částí. První z nich se nachází v přízemí budovy a je prostorem pro vlastní tvorbu. Richard Loskot zde vytvořil jakýsi ateliér, kde si můžeme pohrát s realitou skrze filmařskou technologii tzv. klíčování. Složením tří obrazů zachycených kamerami – dva na pracovním stole a jeden před klíčovací plochou – vznikne autorská koláž promítaná na zeď. Touto jednoduchou metodou vizuální abstrakce autor upozorňuje na to, že věci nejsou vždy takové, jak se zdají. Vyzívá návštěvníky k neomezenému experimentování a tvorbě podivných lesních bytostí, krajin či rostlin. Horní patro je zaplněno světelnou instalací. Vstupujeme do prostředí imaginativní krajiny skládané z obrazů, které autor zachytil v okolní přírodě. Tenké pruhy světla jsou jedinou „architekturou“ provázející prostorem. Stejně jako jsou paprsky slunečního svitu tím jediným, podle čeho se můžeme orientovat v šeru hlubokého lesa.

O vystavujícím umělci: Richard Loskot je absolventem Fakulty umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci. Studoval také na Akademi výtvarných umění v Mnichově a v současnosti vede svůj ateliér v rámci oboru Výtvarné umění – Tvorba ve veřejném prostoru na Technické univerzitě v Liberci. Tvorba Richarda Loskota je založena na vytváření situací a prostředí, která tematizují samotné lidské vnímání. Využívá přitom sofistikovaných prostředků a moderních technologií. Pravidelně prezentuje svou práci na samostatných výstavách zejména v Česku a na Slovensku, a také na skupinových výstavách u nás i v zahraničí (např. Biennale Giovany Monza, galerie Rotor v Grazu či v Astrup Fearnley Museet v Oslu). Je zakladatelem Studia UAII, uskupení umělců, architektů a techniků se zaměřením na prostorovou tvorbu. V roce 2013 byl jedním z finalistů ceny Blumm Prize v Bruselu. Byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého již v letech 2012, 2014 a 2017. V Jeseníku se Richard Loskot představuje již podruhé. Na přelomu roku 2020/2021 oživila veřejný prostor města jeho monumentální světelná instalace Hvězda.

Kurátorka výstavy: Barbora Ciprová

Adam Kašpar: Pokojní a hněviví, vyvřelí a usazení

10. – 5. 12. 2021

Adam Kašpar představil obrazy inspirované krajinou Jeseníků, která se stala námětem jeho tvorby již za studia na pražské Akademii výtvarných umění. Jeho silný zájem o geologii a astrologii se promítá nejen do realistických maleb, ale také do trojrozměrných objektů, jež byly společně se samotnými horninami a minerály součástí instalace. Za přítomnosti autora a jeho takřka vědeckého výkladu tak posloužily i k edukativním účelům.

Skály, kameny, lesní zákoutí, hvězdy. Tak by se dal shrnout základní okruh námětů malíře Adama Kašpara, který se letos poprvé představuje samostatnou výstavou v Jeseníku. Mladý umělec vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru malířství Martina Mainera, kde se už od začátku soustředil na realistické zachycení světa kolem sebe. Shodně byla zaměřena i Kašparova diplomová práce Mapa hor (2018), která vznikala během jeho několikaměsíčního pobytu v Jeseníkách. Tato malířská studie přírodních poměrů zdejších hor se stala i základem aktuální výstavy. Mezi náměty obrazů tak najdeme konkrétní místa z oblasti horského masivu Jeseníků a jejich předhůří, jako je například skalní útvar Krtinec u Sobotína, a současně také blízké pohledy na skály či potoky, u nichž nám už jen název dává tušit, kde konkrétně se Adam Kašpar inspiroval (Skalní potok, Turmalíny v údolí Divoké Desné). Součástí výstavy jsou také obrazy minerálů, které jsou s Jeseníky neodmyslitelně spjaty - staurolit, malachit či epidot. Tyto obrazy vznikaly ve zcela nedávné době a na výstavě jsou veřejnosti představeny vůbec poprvé. Malby Adama Kašpara vynikají dokonale přesným zachycením námětu, současně jako by ale obsahovaly i znalosti, které autor o daném prostředí má a přinášely tak určitou nadčasovou zprávu z daného prostředí.

Realistické obrazy Adama Kašpara vznikají postupně, pečlivým pozorováním přírodního prostředí, dle velikosti přímo v krajině nebo po návratu z terénu podle skic a fotografií v autorově ateliéru. Zblízka pozorované a malované minerály by pak nevznikly bez pečlivého studia vzorků hornin pod mikroskopem. Ten není jen pomůckou Adama Kašpara jako malíře, autor se dlouhodobě zajímá o geologii a věnuje se sběru zajímavých vzorků. Z autorovy fascinace geologií pak vychází i název výstavy – Pokojní a hněviví, vyvřelí a usazení – který tematizuje dualitu, která je přírodě vlastní, všudypřítomnou a vzájemně se doplňující koexistenci tvoření a ničení, vzniku a zániku.

Adam Kašpar žije u Hanušovic, své náměty hledá v Jeseníkách, po celé Evropě a příležitostně i dále. Má za sebou mnoho samostatných i skupinových výstav a inspirativních spoluprací (Česká geologická služba, Město Svitavy, Národní muzeum, Národní park Šumava atd.).

Kurátorka výstavy: Lucie Štůlová Vobořilová

Vendula Chalánková: Bohudíky

7. - 16. 10. 2021

Vendula Chalánková patří v současnosti mezi nejznámější české umělkyně a umělce. Vytváří především komiksy, ilustrace a malby a příležitostně se zaměřuje také na objektovou nebo konceptuální tvorbu. Prostřednictvím komiksů a obrazů glosuje umělkyně realitu – často různé stereotypy, problematické jevy nebo složité partnerské situace, které rámují náš život. Nevyhýbá se ani společensky kritickým otázkám, například problému exekucí. Náhled na složitá témata dokáže Vendula Chalánková zprostředkovat s nadsázkou a vtipem, díky kterému si získala ohlas mezi širokou veřejností. Výstava Bohudíky nabízí výběr umělčiných prací, které představují hlavní směry její tvorby.

V prvním patře galerie je prezentován výběr z velmi známého cyklu Tragikomiksů, pro nějž Vendula Chalánková čerpala inspiraci ze svých osobních zážitků, rozhovorů s partnerem nebo přáteli, pohybujících se obsahově někdy až na samé hranici trapnosti a mrazivé přímočarosti. Komiksy, které vznikají především technikou koláže, shromáždila umělkyně v několika publikacích, které si můžete prohlédnout v malé čítárně připravené pro návštěvníky. Na výstavě jsou představeny také autorčiny obrazy. Jedná se o díla z cyklů Nikdy nerezignujeme na vymáhání vašeho dluhu! a Elektrospotřebiče . Obrazy z těchto sérií vznikají jako doslovný malířský přepis původních námětů – tedy opravdových elektrospotřebičů („které doma nemám“, jak dodává autorka) nebo úředních obálek. Cyklus představený v přízemí galerie přináší abstraktní obrazy s barevnými pruhy na bílém pozadí. Přes abstraktní formu maleb však mnohým návštěvníkům vytane na mysli vlastní zkušenost, kdy jim byla doručena obálka se shodnou barvou pruhu v některé ze závažných životních situacích. Umělkyně právě takto rafinovaně propojuje abstraktní, společné a sdílené, s velmi osobním.

Kromě komiksů a maleb se Vendula Chalánková věnuje také ilustraci publikací pro děti i dospělé. V roce 2009 získala za knihu O červené karkulce ocenění Zlatá stuha. Ta je založena na vyšívaných ilustracích, stejně tak jako ukázky z knihy Vyšívané pohádky, které nabízí tato výstava. Jedná se o pracnou techniku vycházející z autorčina zájmu o práci s textilem. Další ilustrace pak často vznikají kolážováním. Tuto techniku využila umělkyně i při spolupráci s Kühnovým dětským sborem a Českou televizí při přípravě cyklu animovaných písničkových klipů Zpívejte s námi . Vendula Chalánková vystavuje v České republice i v zahraničí. Je zastoupena ve sbírkách předních výstavních institucí (Národní galerie Praha, Moravská galerie v Brně, Museum für Angewandte Kunst Wien a další). Vystudovala střední pedagogickou školu a Fakultu výtvarných umění v Brně v ateliéru environmentu u Vladimíra Merty a Mariana Pally. Je držitelkou řady ocenění, například ceny Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových (2006), byla nominována na výroční ceny Muriel za nejlepší komiks (2015), o rok později pak přišla nominace na cenu Czech Grand Design.

Kurátorka výstavy: Lucie Štůlová Vobořilová

Dušan Zahoranský: Přání

Veřejný prostor Jeseníku na několik týdnů oživilo dílo Přání současného umělce a pedagoga Akademie výtvarných umění v Praze Dušana Zahoranského. Dílo tvořené zavěšenými písmeny abecedy nabízelo kolemjdoucím možnost stát se nejen diváky, ale přímo spolutvůrci jeho okamžité podoby. Je totiž interaktivní.

Samotné dílo Přání je tvořeno dvěma mohutnými dřevěnými sloupy, mezi kterými jsou na pěti ocelových lankách vypnutých nad sebou zavěšena veliká písmena abecedy. Písmena jsou volně pohyblivá a návštěvníci z nich mohou tvořit libovolná slova. Dílo vzniklo původně pro pražskou venkovní galerii „ProLuka“ fungující pod kurátorskou záštitou významné umělecké a produkční dvojice Denisa Václavová a Krištof Kintera a týmu kolem mezinárodního festivalu 4+4 dny v pohybu. Tato výjimečná galerie po léta naplňovala prostor uprázdněné parcely v Praze 10 přímo pro místo připravenými uměleckými díly a instalacemi. Přání Dušana Zahoranského zde bylo vystaveno v roce 2015. Jeho pouť ale pokračovala dále a například v roce 2019 oživilo jeden z ústředních prostorů Fakultní nemocnice Motol v Praze.

„Věříme, že dílo Přání oživí prostor města Jeseníku, přinese současné umění přímo na jeden z jeho centrálních prostorů - před radnici na Masarykově náměstí - a nabídne zde kulturní zážitek mnoha obyvatelům Jeseníku.“ komentuje smysl prezentace ředitelka Městských kulturních zařízeních Jeseník Petra Fusová. „Když jsme sledovali, jak lidé opakovaně přicházejí k instalaci Hvězda Richarda Loskota, která zde byla na náměstí instalována kolem Vánoc, uvědomili jsme si, že umění ve veřejném prostoru je jedno z mála kulturních potěšení, které nyní můžeme lidem nabídnout. Navíc chápu dílo Přání i jako výzvu ke hře a k účasti na tvorbě jeho proměnlivé podoby. Kolik slov a jakých lze asi z nabízených písmen vytvořit?“ dodává k dílu kurátorka Lucie Štůlová Vobořilová.

Dušan Zahoranský je přední český umělec slovenského původu, který působí také jako vedoucí Ateliéru intermediální tvorby na pražské Akademii výtvarných umění a je zde rovněž prorektorem pro studijní záležitosti. Jeho prostorové instalace vynikají srozumitelným výtvarným jazykem a hravostí, která je čitelná širokému návštěvnickému spektru. Práce umělce lze vidět na různých místech českého i slovenského veřejného prostoru a jeho díla nalézt ve sbírkách českých i zahraničních institucí.

Richard Loskot: Hvězda

Na podzim roku 2021 jsme ke spolupráci vyzvali multimediálního umělce Richarda Loskota. Ten pro Jeseník navrhl světelnou instalaci Hvězda, nyní umístěnou na Masarykově náměstí. Důmyslné dílo vzniklo ve spolupráci s místním Alternativním truhlářstvím a ve svém nitru zobrazuje složitou, takzvanou ochranovskou, hvězdu. Tato hvězda původně vznikla v komunitě Moravských bratří v Horní Lužici jako pomůcka pro výuku matematiky. Děti ze školních misionářských internátů, které na ní matematiku a geometrii trénovaly, zůstávaly i o Vánocích mimo domov. A hvězdy pak posílaly domů jako potěšení pro své rodiče a sourozence. Tak se hvězda dostala do celého světa, a dokonce až k nám do Jeseníku.