Tradice Divadelní Žatvy v Jeseníku je už dnes kulturní událost prvého řádu! Program začal – jako v loňském roce – v pátek večer představením v rámci předplatného – a před nabitým sálem, někteří diváci se museli spokojit s přístavky, které jim organizátoři sháněli na poslední chvíli! A byl to začátek skutečně excelentní…

 

 

Vápenná v tomto roce ovládla Žatvu hned několika představeními. Ten největší – a dospělý – soubor se postavil před obrovskou výzvu: převést na jeviště, výrazně divadelními prostředky kultovní film. Kdyby se to nepodařilo, bylo by srovnání tristní – k tomu ale nedošlo, naopak! Od expozice až do konce pracuje třicetičlenný soubor s obrovským nasazením, živá kapela na jevišti je více než dobrá, zvukař absolutní profesionál (nazvučit nejen kapelu, ale i porty není jednoduché). Nebáli se použít stroboskop na rvačku v baru, jednotlivé role byly typově obsazeny s velikým citem – a přesně. Choreografie chóru v písničkách byla nápaditá a skvělá („Arizóna“ – šlapající dav v rytmu) a byla poznat i v přiznaných přestavbách, kdy kapela posunovala děj…(snad jen – přestavby bych přiznal naplno, patří k divadlu a jsou i pro diváky zajímavé). A kapitolou pro samostatný rozbor a pro velkou pochvalu byl zpěv – nekopírovali filmové postavy, zpívali to po svém, ale dokonale intonačně, rytmicky a s plným nasazením.

 

            V představení byla spousta skvělých momentů, scéna byla zaplněná snad až moc – přece jen jeviště v Jeseníku je menší – ale organicky. Umožňovala rozehrát a orientovat se v prostoru. Spousta gagů, dobře postavených situací, hereckých výkonů. Namátkou jmenuji: Barman stěhující se s uzlíčkem/ Joe a jeho americký úsměv ve všech situacích/ Joe a jeho rvačka s maňáskem/ Chór s deštníky/ Vynikající kostýmy/ Dokonce velmi slušně zatančené country/ Strhující finálovka…

 

            Byla to opravdu divadelní radost a potěšení… Nekončící potlesk byl jen malou odměnou, tou největší byla jejich radost z toho, jak hrají, jak kooperují na jevišti. Jak se umí navzájem slyšet, respektovat, rozehrávat dramatické situace do překvapivých teček – a okamžitě navazovat další cihlou v celé stavbě.

 

            Je fakt, že jsou všichni v souboru zárukou kvality, nikdy nesklouznou k laciným, prvoplánovým vtípkům. Důsledně ctí zvolený žánr do nejmenších podrobností. Troufají si na stále náročnější věci a tím sami hodně rostou. Herecky, divadelně, ale i lidsky. Myslím, že by se tímto představením uživili na zájezdech lépe než mnohá profesionální seskupení. Děkuji za krásný zážitek!

 

 

            Všechno začalo zahájením. Slavnostní atmosféra, která rezonuje celým sálem. Zase výborní skřítkové, kteří dokázali naplnit divákům dobu čekání akcí, gagy, hrou…, ale i sdělit podstatné informace k programu, souboru. Natěšení diváci, opět v plném sále (tolik diváků snad na Žatvě ještě nikdy nebylo, což dokazuje, jak se stala nepostradatelnou součástí života města a okolí).

 

 

POHÁDKA NOTORICKY ZNÁMÁ, a snad 100x v různých variantách hraná. Jenže – na jevišti se zrodil první divadelní zázrak! Žánr zpívaného divadla. Který uměli držet od začátku, až do konce. Je to sice trochu statické – ale tady to patří. Navíc k tomu používají baletní vstupy Zimy, která je skoro profesionální, právě tak, jako dvě další. Ty si zase ze svých nedostatků udělaly svým nadhledem přednost. Výtvarné řešení tak trochu proti zvolenému žánru, kulisy spíše překážely, než by rozvíjely příběh. Ale to byl snad jediný malý problémek. Skvělá muzika, vynikající pěvecké party, ať už v sólech, nebo v chóru. Smysl pro rytmus všech, i těch nejmenších – výborná intonace, a hlavně nasazení a tah. Nádhera a jednoduchost. Skoro nic se tam neděje, ale nic neschází, všechno má své přesné místo. Obdivuhodný kus práce, velmi kultivovaný a poučený projev dětí, jasná tečka – má to obrovské kvality.

 

Prostě skvělá ukázka, jak dnes se dá dělat divadlo s dětmi, nejen pro děti. Jak je to zároveň výchova divadlem, ale i skvělá zábava a navíc s velkým tématem! Tuhle školu ve Vápenné by měli mnozí závidět – a chtěl bych být jejím žákem.

 

 

Autorské divadlo, naprosto skvělý nápad, dospělí s dětmi na jevišti si s plným nasazením a pravdivostí HRAJÍ a baví se sami, baví diváky… To dělají poučení, skvěle vybavení lidé, když jsou plní kreativity a kterou přenášejí do svých dětí. Rodinné divadlo! Maminky a tatínkové, kteří s dětmi nemanipulují, nenutí je ke hře, ale naplno si hrají s nimi! Všichni na to jeviště patří, ví, co chtějí, jak to chtějí udělat i proč. Všichni patří k sobě. Práce s chórem (a přitom chórem jsou děti a jsou úplně přesní. Jako by měly vystudovanou hereckou školu – a asi mají, díky svým rodičům). Nádherné téma plné dětské fantazie a hravosti, ale i velkého sdělení. Má to obrovsky LIDSKÝ ROZMĚR, skvělá výtvarná složka, hudba, kytara, smršť krásných, poctivých divadelních znaků a nápadů, dotažených do jasné tečky. To je krásný základ do života, co dětem, ale i sobě dáváte! Zralé na Národní přehlídku. Výchovná dramatika v esenciální podobě!!!

 

Kouzelný barevný rám, v něm barvy a tři bílé, které se cítí neplnoprávné, tak vystoupí z rámu a jdou světem. Černí a bílí – jasný znak. Rozdávání úsměvů. Absolutní jednoduchost a funkčnost použitých prostředků, které jsou proměnné, překvapující. Bílé dodávají znaky a tím vše mění. Tichá země – nemají jazyk – ale štětec dokáže všechno. Loď. Jízda vlakem… A finálovka naplno, rekvizity na 100% využité.

 

Tyhle rodiny letos ZASE ovládly Žatvu. Jsou všichni skvěle vybavení, dospělí i děti, poučení divadlem, kreativní, geniální muzikální, výtvarníci, jsou citliví, mají smysl pro úměrnost, znak, zkratku, celek – a přitom je to všechno plné emocí. A pravdy. Divadlo by mělo být pravdou… A oni to VŠICHNI ví, CÍTÍ a přesně to sdělují.

 

Po otevření opony vidíme dvě postele, naprosto uvolněné a hravé děti, které okamžitě přesně divákům určí prostředí, žánr, role… Jsou skvěle vybavené herecky. Dospělí jsou jim plnoprávnými partnery – a oni jim. Vše v jasných znacích, absolutní jednoduchost a přitom přesná v typech, prostředí. Jsou přirození, uvolnění, hraví – a přitom sdělující. Je to moralita, ale v tom nejlepším slova smyslu, která nekáže, nepřikazuje, ale ukazuje. Naprosto přesný timing! Nádherné výtvarné znaky hraček z kartonů, které dělají kouzlo proti černému horizontu a jsou znakově krásně vymyšlené a použité. Střídmost použitých prostředků, nic není navíc, vše je plně funkční. A zase kytara, písničky, umí skvěle zpívat. Má to stavbu, vývoj, děj, příběh, sdělení, a k tomu písničky i výtvarno jsou plnoprávné složky celého představení.

 

Vynikající začátek, notoricky známá pohádka, panem Václavem Renčem krásně přepsaná do poetické radosti a čistoty. Jak důležité je umět si vybrat text, pochopit jej, naučit jeho vnímání a poetiku děti – a pak to přenést na jeviště. Velmi se podařilo. Děti nejen výborně mluví, ale jsou celou dobu v roli, ve hře, v ději, sdělují a diváky baví. Dokazují, že na divadle není potřeba moc kulis a rekvizit a kostýmů, když hrající ví… Někdy je méně daleko více… A musí se jít pomalu, po krůčcích. Zvláště na ZUŠ. Ne po ambicích na VELKÉ divadlo. To snad až časem – až na to dorostou. A tohle bylo respektováno, dodrženo, velice citlivá práce s dětmi!

 

K jednotlivým poznámkám: Skvělé vypravěčky, ale asi – když už jsou dvě – měly by každá jít z jiného portálu. Světlo byl dobrý nápad ve stmívačkách, ale tady technicky nevyšel a temporytmus brzdil. Zpívaný chór byl krásný nápad a skoro vždycky vyšel. Snad jen by chór nemusel odcházet a přicházet, proč ho nepřiznat a nechat na místě po celou dobu? Naprosto skvělá tečka na závěr: „Tak kde jste byli…? Ale – to je dlouhé vyprávění…!“ Sice kouzlo nechtěného, ale to byl jasný, otevřený konec!

 

Děkuji, zase v pomyslném žebříčku kvality velmi vysoko. Potěšení a radost…

 

Byl to školní projekt, školní liščí projekt (Montessoriho metoda v praxi). Neskutečné množství malých dětí na jevišti, jedni jsou zpívajícím chórem, druzí pak pohybovým a ilustrujícím divadlem. Pan učitel s kytarou a naprosto skvělými písničkami (a to nemluvím o tom, jak dobře ty pěvecké těžké party děti vyzpívaly). Zase absolutní jednoduchost, střídmost prostředků, kde nic nepřekáží, ani nepřesahuje. Vše je plně funkční. Vynikající písničky (které by stály za to nahrát a vydat, byl by o ně velký zájem). Geniální výtvarný nápad měsíce. Pak najednou – zastřelená liška. To bylo na hraně a všichni v sále strnuli, ale bylo přiznáno, že je to jen jako – katarze!

 

Mělo to tempo, švih, nápaditost. Děti jsou parta, která je ráda spolu a pan učitel zaslouží hluboký obdiv za to, jak s dětmi pracuje, co je naučil, ale hlavně za to jaké jsou.

 

 

Představení je postaveno na Erbenových baladách, což je úkol velmi obtížný – ale to bylo skvělé rozhodnutí. Mám Míšu rád, obdivuju její schopnost hledat a riskovat, protože opravdu hodně umí… A pokud se jí něco někdy (jako nám všem) nepovede, umí se z toho poučit a je jistota, že příště to bude zase skvělé, citlivé, poučené divadlo. A to taky letos bylo!

 

            Zase skvělá hudba na začátek (je obdivuhodné, jak na Žatvě je hudební složka všech představení dominantní, zcela naplňující to, co má za úkol, udělat atmosféru, naplnit děj, vybudit potřebné emoce). Jednoduchá výtvarná složka, ale plně funkční. Jednota a vyrovnanost všech použitých divadelních prostředků. Střídmost, čistota, citlivost a poetičnost. Pokud se na WP neustále diskutuje o tom, co je to divadlo poezie, tak soubor toto zadání naplnil až vzorově!

 

            Co mi zůstalo v paměti nejvíce: Klobouková na začátek/ Ti dva si umí počkat/ Prostěradla, dva koše – plně funkční (rakev z košů)/ Osiřelo dítě – hra s hadry, najednou mimino/ Podtextová zvuková stránka, řehtačka a triangl – přesné/ Nespěchají, díky hudbě dokáží nechat doznít slova, verše, příběh v divácích/ Počítání roků/ Využití hadrů a světla – barva (červená naprosto přesně určující a ještě výtvarná). Jen trochu nedodělaný konec, tečka, což bylo spíše technicky nezvládnuto osvětlovačem. A pozor na udržení žánru ve výrazu a ve sdělení.

 

            Skvělá práce, a znovu – opravdu DIVADLO POEZIE.

 

 

Tak tohle jsme – a nejen v Jeseníku – ještě neviděli. Bylo to divadlo? Určitě ano, protože to bylo divácky atraktivní a mělo to vynikající scénář. Filip Worm si z Čapka vzal to nejpodstatnější, našel si současné téma a spolu se studenty je zpracoval zcela moderními prostředky. Použili skutečné Lego Roboty, které studenti s naprostým zaujetím ovládali, použili audio nahrávku Filipova textu, dokázali to vše propojit, sjednotit, prezentovat, a maximálně zaujmout otevřené diváky. Téma Čapkovy hry je zcela současné. A tím, jaké prostředky použili, to bylo ještě současnější a silnější.

 

Jen doufám, že to není cesta k budoucímu divadlu, natož k budoucímu životu. Kdy naše city a emoce budou sdělovat roboti. Snad si stále, jako lidi, podržíme ten náskok v citech. Představení vyvolalo spousty debat, což je i úkolem divadla: provokovat a nabízet jiné pohledy. Hlavně ale ukázalo cestu pro výuku: mezipředmětové vazby a jejich smysluplné naplňování. Možná by se Filipova úprava Čapka dala hrát i jako samostatné, smysluplné a apelující divadlo. To nebyl úlet, ale skvěla provokace k přemýšlení o životě v současnosti…

 

 

            To byl příklad AUTENTICKÉHO DIVADLA, ovšem díky vedení, režii, ale i hudebnímu doprovodu Jana Hanulíka velmi poučeného, propracovaného. Žáci 9.B hráli vlastně jen sebe, ale  s absolutním nadhledem, smyslem pro znak a zkratku, divadelnost… Přesné sdělení gestem, rytmem, jednáním. Nebojí se ani zcizováku („Zjistili jsme, že je to moc krátké, tak vám to zahrajeme zpomaleně“). Dlouho jsem se tak nebavil a neužíval si skvělé divadelnosti. Za zmínku stojí i role učitelky, která byla přesná, ledová, učitelková… I tohle bylo totální DIVADLO, a na délce nezáleží! Když ví režisér, co chce, a ví jak, pak i z deváťáků dostane něco moc dobrého. I to bych poslal na Národní přehlídku, například do Ústí nad Orlicí – a uspěli by tam totálně!

 

 

            Dramaturgicky přesně nasazená ukázka z pátečního odpoledního workshopu. Až mě mrzí, že jsem nemohl být součástí a zahrát si s nimi. Daniel ukázal spoustu možností práce s improvizací (nutno podotknout, že měl vynikající materiál, velmi vybavené seminaristy). Diváci se bavili královsky, ti poučenější jistě našli nové podněty ve výchově k divadlu.

 

 

            A zase Čapek. Je pozoruhodné, jak jsou jeho hry víc a víc současnější, jsou o dnešku, o tom, co zažíváme. Ještě zajímavější je, jak soubory umí najít to hlavní, nadčasové téma, umí ho přesvědčivě sdělit – a nastolovat otázky, kam ta naše civilizace směřuje…

 

            Hlavním výtvarným znakem inscenace byly bílé masky – nalíčení obličejů všech postav, které vzbuzovalo otázky: Proč? Anonymizace postav, které jsou neosobní, ať dělají a říkají cokoliv – patří k davu. Vše se vyjasnilo v okamžiku příchodu Dr. Galénové, která jediná masku neměla, byla sama sebou. Velmi poučený a tvořivý pokus o velké téma, velké divadlo se žáky ZUŠ. Celá struktura postavená na dialozích, preparace původního textu, divadelně velmi silné, všichni tomu věří a ví, co a proč sdělují. Jednota použitých prostředků, které sdělení nerozmělňují, ale posilují. Nehrají to povrchně, ale přesně typově. Skvělá zvuková stránka, fungující i jako posun děje při přestavbách…

 

            Malým problémem bylo, že se postupně vytrácela gradace, stával se z toho trochu stereotyp. Což by naprosto nevadilo, kdyby konec – likvidace Dr. Galénové – byl naprosto agresivní, snad i podpořený onou nahrávkou davu, naplno puštěnou a zpomalenou rvačkou.

 

            Každopádně úctyhodný kus práce – ne pokus, ale hotová, silná, naléhavá inscenace. Další perla na náhrdelníku letošní Žatvy…

 

 

            Je málo, vlastně nic, co by se dalo vytknout. Další z vrcholů přehlídky! Autorské divadlo, jednoznačně vycházející z běžných, skoro by se dalo říci obyčejných situací 4 žen, které od počátku jsou zcela jasně typově rozlišeny a přesně podány. Opět absolutní jednota všech použitých divadelních prostředků – scénografie jednoduchá, kostýmy, využití znaků (šátky), jasně postavená struktura jednotlivých příběhů.

 

            Výběr dovolené postupně jednotlivými ženami – a už tím odkrývání, individualizování příběhů každé z nich. Struktura odkrývání jedinečných příběhů pravdy a skutečnosti – odkládání masek, které jim brání připustit okolí do jejich skutečného vnitřního já. Až nakonec se všechny zcela zbaví oné přetvářky a stávají se takovými, jakými skutečně jsou, bez ohledu na okolí. Je to zopravdovění! Velmi silné, diváci po celou dobu jdou s příběhem, s postavami, mnozí se poznávali. Vystavěný a vědomý, přesný timing, nebojí se pauz, které vyplní jednáním. Nakonec pak skvělá píseň jako finálovka… A ještě dva citáty: „Dokonalá matka nemá dítě spratka!“. „Můj muž je šťastný – musí!“

 

            Je těžké najít letos jeden vrchol celé Žatvy – tato inscenace bezesporu byla jedním z těch nejvyšších. A jen na okraj – domnívám se, že by velmi uspěla i na Jiráskově Hronovu!

 

 

            Francouzské konverzační komedie se vyznačují – pro českého diváka – jedním zásadním problémem: jsou neskutečně dlouhé. Sice nabité gagy, slovními i akčními, ale je obtížné udržet tah představení natolik, aby divák po celou dobu byl aktivně vnímající. Velmi těžký úkol i pro profesionální soubor. A je obdivuhodné, jak se s ním Javornický soubor, složený z kantorů ZUŠ, statečně popral… Výborné herecké výkony, přesně typově obsazené, dokázali udržet svou roli po celou dobu, velmi souzněli, dialogy byly dobře vystavěné. Tradičně vynikající hudba, které představení posunovala, navozovala další situace, ale i vyplňovala nutné pauzy.

 

            Jen několik připomínek, které ale nemusí mít obecnou platnost, jsou jen mými osobními postřehy. Přestavby (nebylo co přestavovat, vlastně šlo o převleky kostýmů) byla dlouhé, měl jsem pocit, že chtěli nechat dohrát tu skvělou hudbu, i když se na jevišti dávno nic nedělo. Pokud byly přestavby nutné, přiznal bych je – je to divadlo na divadle. Viděl jsem několik konců a je škoda, že nebyl jen jeden, přesně vygradovaný. Na druhé straně nápad letušky s instruktáží před letem byl skvělý. A opět jedna citace, která zarezonovala přesně: „Živí nás výtah – ta zrcadla v nich, to je stáří tváří v tvář“.

 

            Je dobře stavět si před sebe velké cíle, úkoly. Na jejich dosažení, na nich každý roste a učí se. Mnohdy se zdá, že jsou nedosažitelné – ale kdo to nezkusí, ten nic nedosáhne!

 

 

V Ostravě, 10. dubna 2019

V dobré vůli a s poděkováním