Z HISTORIE DIVADLA

BUDOVA DIVADLA PETRA BETRUČE V JESENÍKU

Dnešní budova divadla (č.p. 880) stojí na místě domu, který patřil řeznické rodině Tomášů (Thomasch). Její historie je písemně doložena ke dni 26. října 1694, kdy byla uzavřena smlouva mezi řezníkem Adamem Thomaschem a Georgem Hackenbergem, který mu prodal zděděná pole po svém otci za 74 tolarů.

První přesnější záznam pochází z r. 1786, kdy se dozvídáme, že na předměstí Svoboda (Freiheit), v domě č.p. 63 bydlí ve třech pokojích řezník Jakob Thomasch. V r. 1836 je v Protokolu pozemkových a stavebních parcel uveden řezník Franz Thomasch. V soupise obyvatelstva r. 1857 je uváděn v bytě č. 1 č.p. 63 jako jeho majitel. V druhém bytě bydlel úředník Josef Schluse se ženou a 5 dětmi. Druhou část domu vlastnil také F. Thomasch. Řeznická živnost evidentně vynášela, protože podle popisu je patrné, že Thomasch postupně rozšiřoval obytný dům směrem nahoru do patra, zápolí živnosti dozadu, i pomocí průjezdu vpravo (dnes loutkové divadlo - rozuměj dnes knihovna).

V sumáři sčítání lidu z r. 1869 je majitelem domu č.p. 63 označen Landwehr, tedy c.k. zeměbrana. Účel tohoto rozhodnutí si lze jen domyslet, bylo totiž krátce po prohrané prusko-rakouské válce. V domě bydlelo 19 nájemců, většinou však s rodinami, celkem 44 osob. Jeho dalším majitelem se stal Berthold Blühdorn, který pocházel ze staré rodiny výrobců rukavic z Vidnavy. Ten si nechal na Svobodě v domě č. 63 v roce 1886 zapsat rukavičkářskou živnost do živnostenského rejstříku a od roku 1890 továrnu na výrobu rukaviček ve Frývadlově. Z plánů uložených na stavebním odboru Městského úřadu v Jeseníku vyplývá, že v letech 1890-1899 prováděl řadu přestaveb na místě kůlen, např. zařizoval nové provozy včetně tovární haly. Pracovali pro něj stavebníci A.Nietsche a F. Gröger. Zřejmě největším vkladem bylo vybudování samostatného obytného domu uprostřed dvora (dnes č.p. 870). Továrna byla z živnostenského rejstříku vyškrtnuta roku 1913.

Když se v r. 1893 stal farářem v Jeseníku Josef Neugebauer, snažil se prakticky využít převratných myšlenek papeže Lva XIII. reagujících na sociální postavení dělnictva. Založil Katolický dělnický spolek (Kath. Arbeiterverein, 1891) a obnovil činnost Katolického lidového spolku (Kath. Volksverein), který usiloval i o kulturní vyžití svých členů, např. formou divadla. K tomu bylo zapotřebí ovšem budovy se sálem a spolkových místností. V r. 1913 se vyskytla Katolickému lidovému spolku možnost zakoupit továrnu firmy Blühdorn, jež zkrachovala, za kupní cenu 85 000 korun.

Na základě žádosti Katolického lidového spolku z května 1913 o výstavbu divadelního sálu a jiných spolkových zařízení, vyvolalo c.k. okresní hejtmanství ve Frývaldově jednání, na jehož základě vydalo k tomuto účelu stavební rozhodnutí. Vedoucím přestavby byl stavitel A. Nietsche. Kolaudace proběhla 20. ledna 1914 a přípisem okresního hejtmana byl sál o pár dní později schválen k divadelním produkcím.

V r. 1919 obdržel Katolický lidový spolek koncesi pro živnost hostinskou a výčepní a otevřel v domě lokál. Z inventáře sepsaného v roce 1923 vyplývá, že podoba budovy byla následující: sál s dámskou a pánskou šatnou, lokál, hostinský pokoj, kuchyň, spolková místnost a místnost, kde sídlil Jungbund (Svaz mladých). A samozřejmě byty – roku 1924 při sčítání lidu bydlelo v domě 16 rodin.

Rozhodnutím Adolfa Hitlera byla r. 1939 veškerá spolková činnost zakázána a nahrazena totalitním systémem jedné politické strany. Dům č. 63 byl převzat od spolku a určen opět k ubytování. V seznamu domácích čísel je jako plátce daně domu zapsán Albert Axmann, majitel autosalónu, a další. Albert Axman provedl úpravy obytného domu a namísto spolkového sálu vybudoval byt, v r. 1940 zavedl centrální vytápění. Zároveň rozšiřoval svou živnost o obchodní prostory a dílny. Divadlo zde však odumřelo. Jak se říká – když mluví zbraně, Múzy mlčí.

Po ukončení druhé světové války byl výměrem ONV ve Frývaldově r. 1946 dům č. 63 Albertu Axmanovi zkonfiskován jako občanu německé národnosti. V popisu se nemovitost sestává z 10 bytů, restaurace, divadelního sálu a vulkanizační a klempířské dílny i zahrady. Národním správcem se stalo Družstvo lidové jednoty ve Frývaldvoě zastoupené předsedou Václavem Flanderkou, správcem elektrárny. V létě 1946 založili místní nadšenci při Místní osvětové radě ve Frývaldově Divadelní ochotnický soubor Bezruč, jež byl řádným členem Ústřední matice divadelních ochotníků v Praze. Stanovy a program divadelního spolku schválil Zemský národní výbor v Ostravě 8. 5. 1946. Jméno jim propůjčil samotný básník, ochotníci mu poděkovali zvláštním památníkem. Petr Bezruč reagoval dopisem z Kostelce na Hané 1. 7. 1946, v němž píše, že „památník mu zůstane vzácnou památkou na krajany, kteří mne, vzdáleného vzpomněli na roli získané v severním Slezsku, v kraji překrásném, kde naše řeč nezněla.“

V roce 1949 byl soubor Bezruč začleněn do Kulturního družstva v Jeseníku. Za přispění Městského národního výboru byla adaptována budova divadla částkou 150 tisíc Kč. Budova byla 12. 12. 1949 přejmenována na Bezručovo divadlo. V listopadu 1950 se ochotnický soubor Bezruč sloučil s divadelním souborem ZV ROH n. p. ARANDAR, na nějž byla následující rok převedena celá majetková podstata divadla. 16. 9. 1952 žádal závodní klub o úpravu spádu hlediště a o vybudování hudbiště o rozměru 8x5 m asi pro 40 hudebníků. To se však již nerealizovalo, spíše se žilo z podstaty. Proto také musel závodní klub, nyní již přejmenovaného podniku KOMSOMOL, žádat o živnostensko-právní schválení divadelního sálu s příslušenstvím. Komise 26. 3. 1956 konstatovala zoufalý stav divadla a oprávnění nebylo uděleno. Delší dobu tedy divadlo nebylo v provozu, poté došlo k jeho zprovoznění po řadě drobných úprav. V r. 1964 již byl vypracován záměr na celkovou přestavbu v několika etapách, protože budova byla velmi zchátralá a pro neustálou údržbu značně nevhodná. Nejprve došlo na vybudování plynového vytápění (1968). V pravém traktu bylo vybudováno samostatné loutkové divadlo. Ale celková adaptace se stále odkládala, až se jí jesenická veřejnost dočkala téměř po dvaceti letech. O dnešním stavu se již každý může přesvědčit sám.

Zdroj: GROWKA, Květoslav. Střípky z dějin města Jeseníku: Budova Divadla Petra Bezruče I. a II. část. Jeseník: město a lázně. 2000, roč. 4/2000, čís. 1, s. 17–19; čís. 2, s. 17–19.