DIKTÁTOR

Nic není jak bylo, nic nebude ani v kritickém havlovském „budou-li", které zmizelo v kremelském orloji. Každá konfrontace se vždy dotýká všech. Jedinec nezmůže tolik jako když jdou všichni „proti větru" (V+W). Týká se to především tolerance a lidského porozumění. Jiří Suchý řekl po sametové revoluci: „Křivá hůl vrhá křivý stín." K tomuto tématu se kdysi vrátil i Václav Bělohradský: „Když zakážeme stín, nebudeme se znát a to je nebezpečné. Pokušení napravovat stín je v české společnosti silné". Domnívám se, že to není jen problém český, ale přinejmenším evropský. Diktátor ani teroristka nevěří svému státu. Oba řeší vzniklou komediální situaci dle svého. Navzájem se konfrontují myšlenkami o svobodě. Je to hra bez vítězů. V neznámé zemi, na neznámém místě se ocitá unesený diktátor. Teroristka zjišťuje, že plán únosu selhal. Co teď s diktátorem? Není na prodej ani na výměnu. Zbývá jen lidské sblížení. Komedie řeší neřešitelné. Avšak každé neřešitelné, jak už pravili staří Řekové, může být i zábavné. Protože smích boří i tvoří. Hra měla světovou premiéru v 80. letech v Mnichově (Theater am Einlass).
Hrají: Miroslav Táborský a Jitka Ježková.